Blažený František putoval jednou spoletským údolím a přišel do blízkosti městečka Bevagna. Bylo tam veliké množství rozličných ptáků, holubů i malých vran, kterým lidé říkají kavky. Když je blažený služebník Boží spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům. Byl přece mužem dobrotivého srdce a vroucně i něžně miloval i nízké a nerozumné tvory. Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. A nemálo se divil, že ptáci, jako obvykle, neodlétají. Velmi se proto zaradoval a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo. A k tomu, co jim říkal, připojil: "Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje." Jak František sám a přítomní bratři vypravovali, velmi se po svém ptáčci zaradovali. Natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se po světci. Ten mezi nimi chodil a jeho hábit hladil jejich hlavičky a tělíčka. Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. Blažený František pak s druhy putoval dál a radostně děkoval Bohu, kterého ctí všichni tvorové pokornou chválou. V prostotě, která u něho byla darem milosti a ne přirozenosti, dělal si výčitky, že ptáčkům, kteří s úctou Božímu slovu naslouchají, nekázal už dávno. A od toho dne horlivě napomínal všechny živé tvory, ptáky i plazy, ba i neživá stvoření, aby svého Stvořitele chválili a milovali. A neminul den, aby se z vlastní zkušenosti nepřesvědčoval o poddajnosti tvorů, když se dovolával jména Vykupitele.