Františkánské prameny 1.

Tomáš z Celána  Druhý životopis svatého Františka (str.276)

CXXV. kapitola

 

 Proto se také všichni tvorové snažili splácet světci jeho lásku patřičnou vděčností.

Usmívali se, když s nimi laškoval, kývali, když je prosil, poslouchali, když jim poslouchat poručil.

Podrobněji uvedu aspoň toto:

Když trpěl oční nemocí, nutili ho bratři, aby se dal léčit, a zavolali mu lékaře.

Lékař přišel se železným nástrojem, aby hnisavé váčky u očí vypálil. Vložil železo do ohně a žhavil je. Když se tělo blaženého Otce začalo chvět,

dodával mu blažený Otec odvahu a oslovil oheň takto:

»Bratře ohni, Nejvyšší tě stvořil nádhernějším než ostatní věci, jsi plný síly a užitečný. Bud’ mi nyní milostiv, bud ke mně šetrný! Vždyť tě už dlouho miluji v Pánu a prosím svého vznešeného Pána, který tě stvořil, aby tvůj žár trochu zchladil, abych pálení vydržel.«

Po této modlitbě požehnal žhavé železo křížem a čekal klidně na to, co mělo přijít. Lékař uchopil do běla rozžhavené železo, bratři přemoženi soucitem se rozutekli, ale světec se s klidem poddal pálení.

Se syčením vnikalo železo do jemné pokožky obličeje od ucha až k obočí a vypalovalo vše. Když se pak bratři vrátili, řekl jim Otec s úsměvem:

»Vy malomyslní a málo srdnatí, proč jste utekli? Po pravdě vám říkám, že jsem necítil ani žár ohně, ani tělesnou bolest.«

A lékaři řekl:

»Není-li vše dost vypáleno, pal klidně znovu.«

A lékař, který při podobných zákrocích zažil úplně jiné věci, velebil Boha za zázrak a řekl:

»Upřímně vám, bratři, řeknu, že jsem dnes viděl podivuhodné věci!« A já mám za to, že se k rajské nevinnosti vrátil ten, který i  divoké živli dokázal zkrotit.